Repták, reptání, reptati: SZ tak překládá několik hebr. výrazů, nejčastěji lûn, jež všecky vyjadřují nespokojenost, stížnost, vzpouru, pohrdání, neposlušnost a nedostatek důvěry. Jde v podstatě o bezbožné zaměření člověka, o výraz životního slohu těch, kteří byli vyvedeni z Egypta a dosud nedosáhli cíle své cesty. Lid sice reptá proti Mojžíšovi [
Exod 15:24 ;
Exod 17:3] nebo proti Mojžíšovi a Aronovi [
Exod 16:2;
Num 14:2 ;
Num 16:41 ;
Num 17:5], ale pisatelé SZ nás nenechávají v pochybnostech, že je to reptání proti samému Bohu, který Mojžíše a Arona pověřil vyvedením z Egypta [
Exod 16:7n;
Num 14:27 ,
Num 14:29 ,
Num 14:36 ;
Num 16:11]. Podnět k reptání dal sice hlad nebo žízeň [
Exod 15:24 ;
Exod 16:2] anebo domnělá nemožnost zmocnit se zaslíbené země [
Num 14:1n] v domnělém rozporu se skutečností, že Bůh lid vyvolil a uzavřel s ním smlouvu, ale kořenem reptání bylo, že si lid na základě vyvolení a smlouvy činil neoprávněné nároky na Boha a zapomínal, že vyvolení i smlouva byly výrazem svrchované milosti Boží. Proto reptání bylo pokoušením [
Exod 17:2] a popouzením Boha [
Num 14:11], vyjadřujícím nedůvěru. Opakem reptání je důvěra [
Num 14:11] a poslušnost [
Num 14:22, sr.
Ps 106:25]. Je-li tato důvěra změněna v povýšenecké souzení Boha a jeho činů, může se proměnit v naprosto falešný úsudek [
Num 14:1nn;
Deut 1:27] a v pohrdání [
Isa 30:12], jemuž jde vzápětí trest. Je jistě příznačné, že rabínští vykladači se snažili otupit jasné svědectví SZ o reptání proti Hospodinu tím, že mluví o reptání před Hospodinem anebo reptání proměňují v úpěnlivé volání k Hospodinu. Stejně to činí Fílo a Josephus z důvodů propagačních: chtěli vylíčit Izraele jako mimořádně věrný lid. Ale svědectví SZ je jednoznačné: lid reptal proti Hospodinu, chtěl mu předpisovat způsob jednání a tak svolával na sebe zasloužený trest.
Isa 29:17 -
Isa 29:24 vyvrcholuje proroctví o základní proměně vyvoleného lidu v mesiášské době zvěstí, že bloudící duchem nabudou rozumnosti a reptáci se naučí »umění«, t. j. dají se poučit. Hebr. lekach, které tu Kral. překládají »umění«, znamená vlastně ochotné přijímání. LXX tento hebr. výraz překládá slovesem »poslouchati«, což je opětným dokladem, že reptání je protikladem poslušnosti.
Na tomto sz pozadí vynikne význam řeckého gongyzein a jeho složenin v NZ. I když se zdá na první pohled, že toto sloveso u
Matt 20:11;
Luke 5:30 ;
Luke 15:2 ;
Luke 19:7 nemá theologického dosahu, přece jen stojí za uvážení, že u
Matt 20:11 reptání proti hospodáři je ve skutečnosti obrazem reptání proti Bohu, který najal dělníky na vinici a vyplácí je podle své svrchované vůle, a že
Luke 5:30 ;
Luke 15:2 a 19,7 popisuje reptání židovských náboženských autorit proti jednání Ježíšovu, jež bylo ztělesněním jednání Božího s hříšníky. Reptání je tu výrazem nespokojenosti a troufalé kritiky jednání Božího, po případě počínání Ježíše Krista, který je přece Synem člověka [
John 6:62]. Zvl. evangelista Jan užívá tohoto řeckého výrazu k označení nepříznivé kritiky, které se dopouštěli Židé na Ježíšovi na základě svých vlastních měřítek. Nejde tu jen o pouhé šeptání, jak by se zdálo podle Žilkova překladu, nýbrž o příznačnou vlastnost židovskou, známou už z doby reptání proti Mojžíšovi. Proto tu také evangelista užívá slov »i reptali Židé« [
John 6:41 ,
John 6:43], ačkoliv měl Ježíš před sebou Galilejce [
John 6:22nn]. Chce tím naznačit, že jde o postoj k Božím věcem, který charakterisoval Židy odedávna, takže nevěřící Galilejci v tomto okamžiku zaujali stanovisko Židů, kteří žádali na Bohu, aby se řídil jejich představami a očekáváními [sr.
John 1:11]. Ale nejen Galilejci a vůdcové židovského lidu, nýbrž i učedníci Ježíšovi se octli v nebezpečí, že budou reptat proti Ježíšovi a tak se dopustí hříchu. Ježíšova výpověď o tom, že je nutno jísti jeho tělo a píti jeho krev, chce-li kdo dosáhnouti věčného života, se jim zdála »tvrdou řečí« [
John 6:60], ježto neodpovídala jejich představám o Mesiáši. Začali reptat, t. j. byli nespokojeni a uráželi se na Ježíšovi [
John 6:61] a tím se odvážili kritiky na Bohu, který Ježíše poslal. Projevili tak svou nevěru, která vedla k odchodu od Ježíše [
John 6:64 ,
John 6:66]. Tím se postavili do jedné řady s reptajícím Izraelem na poušti. Opakem reptání je tu vyznání víry a přiznání k Ježíši Kristu [
John 6:68n].
V
1Cor 10:1 -
1Cor 10:10 apoštol Pavel mluví o svátostech nové smlouvy na základě srovnání se »svátostmi« staré smlouvy, jež mu byly předobrazy a předchůdci nz svátostí. Tak jako většině sz lidu vnější účast na svátostech nic neprospěla, tak také nz svátosti nejsou mechanickou zárukou spásy. Ap. Pavel jmenuje zvláště tři věci, jež zbavují svátosti účinnosti a vedou k záhubě: modlářství [
1Cor 10:7; sr.
Exod 32:6], necudnost [
1Cor 10:8; sr. Nu 25] a pokoušení Pána [
1Cor 10:9], jež spočívalo v reptání [
Num 21:6], t. j. ve vzpurnosti proti Božímu vedení [
Num 14:2 ,
Num 14:36]. I nz lid, Boží Izrael [
Gal 6:16] je v nebezpečí, že prožije reptavé zklamání a tím i prohřešení proti Bohu, jestliže se prostě nespokojí s tím, co dává a co zaslíbil Bůh, a bude měřit svá očekávání svými přáními a žádostmi.
Také ve
Phil 2:14 má Pavel před očima reptajícího a pochybujícího Izraele, když vyzývá sbor, aby nesl pokorně, t. j. bez reptání a bez pochyb o Boží moudrosti a lásce ta protivenství, jimiž právě prochází.
Jude 1:16 nazývá bludařské učitele »stýskavými reptáky«, t. j. doslovně těmi, kteří si stýskají na osud a tím utrhají Bohu [sr.
Isa 29:24].
Acts 6:1 nemá žádného vztahu ke sz reptání. Jde tu o hlasitý výraz nespokojenosti určité části sboru nad zanedbáváním hellenistických vdov při dobročinnosti.
1Pet 4:9 vyzývá věřící, aby byli vespolek pohostinní, a to bez jakékoli vnitřní rozmrzelosti a nepřívětivosti [»bez reptání«].
V
2Cor 12:20 překládají Kral. řecké psithyrismos [= našeptávání, našeptáváčství, nactiutrhání] výrazem reptání. Jde tu o počínání, jež stojí v jedné řadě s řevnivostí, žárlivostí, hněvem, osobní zaujatostí, sváry, pomluvami, nadutostí a zmatky.
